(1880–1945)
Josef Gočár zaujímá přední pozici v dějinách české architektury první poloviny 20. století. Ačkoli našel uplatnění svých schopností zejména v architektuře, jeho návrhy nábytku, hodin a svítidel z let 1911 až 1920 v mnoha případech definovaly český kubismus jako samostatný styl. Gočár nepatřil k teoretikům hnutí – někdo dokonce kdysi napsal, že "všechno nové, co vymyslil Janák, postavil Gočár". I ve své činnosti pedagogické Gočár dával přednost názorným výkladům za pomoci tužky či křídy před dlouhými slovními výklady.
Po studiích u Jana Kotěry nastoupil do ateliéru svého slavného učitele, kde se mezi lety 1905 a 1908 účastnil práce na několika významných Kotěrových projektech.
Ke Gočárovým nejznámějším stavbám z raného období se řadí kubistický Dům u černé Matky Boží na Starém Městě pražském, vyzdvihovaný nejen pro svou originalitu, ale také pro cit, s jakým je začleněn do okolní historické zástavby. Dalšími čistě kubistickými projekty byly lázeňský dům v Bohdanči u Pardubic a Bauerova vila v Libodřicích u Kolína. Z mnoha Gočárových návrhů pro interiéry vynikají kredenc a vitrína navržené v roce 1912 do vlastního bytu a kompletní zařízení pro pánský pokoj herce Otto Bolešky z roku 1913. Na počátku 20. let Gočár vytvořil několik rondokubistických staveb, z nichž nejznámější je pražská budova Legiobanky.
Po roce 1923, kdy začal Gočár pracovat v Hradci Králové, opouští kubismus a přiklání se nejdříve k purismu a později funkcionalismu.