Hugo Alvar Henrik Aalto
(3. února 1898 – 11. května 1976) byl finský architekt.
Od funkcionalismu dospěl k integrované architektuře, stávající se součástí okolí a využívající kvalit přírodních materiálů (tuberkulózní sanatorium v Paimiu, 1929–1930; Villa Mairea, 1938-1939, radnice, 1950–1952, a sídliště v Säynätsalu; kulturní komplex Finlandia v Helsinkách, 1952–1957); a Helsinskou technickou univerzitu v Espoo, 1949–1974. Věnoval se projektům velkých stavebních celků (1940 projekt experimentálního města, 1943 plán nového centra v Oulu). Navrhoval také nábytek.
Franta (František) Anýž
(1. února 1876 Svatá Dobrotivá, Zaječov, Rakousko-Uhersko – 8. října 1934 Tatranská Polianka, tehdy Československo) byl významný český řezbář, návrhář a výrobce kovových uměleckých předmětů (včetně šperků a svítidel), cizelér, medailér.
Na Umělecko-průmyslové škole v Praze, kde studoval v letech 1892—1899, nejdříve v ateliéru profesora Celdy Kloučka, Antona Helméssena, Emanuela Kautsche, a dále dekorativních předmětů z kovu u Emanuela Novákaa podnikatel. Na studijní cestě po Německu a Francii navštívil zejména Norimberk, Mnichov a Světovou výstavu v Paříži. Roku 1901 se oženil s Pavlínou Schnirchovou, neteří sochaře Bohuslava Schnircha, která přinesla věnem do podnikání zásadní finanční obnos a podílela na také na výtvarných návrzích výrobků, zejména osvětlovadel. V letech 1896 - 1900 Anýž bydlel v Rokycanech, kde vedl svou dílnu a při odlévání spolupracoval s železárnou v Komárově
Továrna a její závody byly po 2. světové válce znárodněny, provozovny Zukov a Napako byly v provozu až do 70. let 20. století.
Bauhaus
Jako státní vysoká škola pro výtvarnou tvorbu vznikl 1919 sloučením školy uměleckého průmyslu a výtvarné akademie ve Výmaru. Jeho zakladatelem a ředitelem byl německý architekt Walter Gropius. Velmi záhy, dík systému hostujících profesorů měla škola mezinárodní význam a stala se střediskem předních světových tvůrců v oblasti architektury a designu. Program Bauhausu byl m.j. vytvořit dostupné formy zdravého bydlení pro nejširší vrstvy a racionální resp. funkcionalistický design předmětů užitné potřeby. – tzv. Neue Sachlichkeit – Nová věcnost. Školní dílny byly zaměřeny na vývoj a výrobu prototypů. Bauhaus byl v roce 1925 přeložen do Dessau, posléze do Berlína a konečně pro svůj mezinárodní charakter nacisty v roce 1933 zrušen.
Marcel Breuer (1902–1981)
Původem Maďar, odešel v roce 1920 studovat školu Bauhaus ve Výmaru. Po krátké stáži ve Francii se vrátil do Dessau, kam se Bauhaus přestěhoval a zde navrhl první trubkovou pružící židli. Navrhl také vnitřní vybavení školy, jeho návrhy a prototypy kovového nábytku realizovala tehdy firma Junkers. V roce 1925 navrhl pro Vasila Kandinského křeslo Wassily, které se stalo trvalým typem firmy Thonet až do současnosti. Roku 1926 založil spolu se svým krajanem Kalmánem Lengyelem vlastní nábytkovou firmu Standart Möbel v Berlíně. 1928 opustil Bauhaus a rok nato prodal firmu firmě Thonet, pro kterou nadále navrhoval celou řadu typů trubkového nábytku. V roce 1934 odešel do Švýcarska a 1937 emigroval do Spojených Států.
Le Corbusier (vlastním jménem Charles-Edouard Jeanneret) 1896–1967
Původem Švýcar, většinu života však strávil ve Francii. Stal se předním světovým architektem 20. století. První trubkový nábytek navrhl v roce 1926 a 27 (židli a křeslo s koženým čalouněním). Od roku 1930 spolupracoval s pobočkou firmy Thonet ve Francii. Navštívil na pozvání T. Bati také Zlín, kde konzultoval Baťovy záměry na urbanistické i architektonické projekty výstavby závodů a města.
Josef Gočár (1880–1945)
Josef Gočár zaujímá přední pozici v dějinách české architektury první poloviny 20. století. Ačkoli našel uplatnění svých schopností zejména v architektuře, jeho návrhy nábytku, hodin a svítidel z let 1911 až 1920 v mnoha případech definovaly český kubismus jako samostatný styl. Gočár nepatřil k teoretikům hnutí – někdo dokonce kdysi napsal, že "všechno nové, co vymyslil Janák, postavil Gočár". I ve své činnosti pedagogické Gočár dával přednost názorným výkladům za pomoci tužky či křídy před dlouhými slovními výklady.
Po studiích u Jana Kotěry nastoupil do ateliéru svého slavného učitele, kde se mezi lety 1905 a 1908 účastnil práce na několika významných Kotěrových projektech.
Ke Gočárovým nejznámějším stavbám z raného období se řadí kubistický Dům u černé Matky Boží na Starém Městě pražském, vyzdvihovaný nejen pro svou originalitu, ale také pro cit, s jakým je začleněn do okolní historické zástavby. Dalšími čistě kubistickými projekty byly lázeňský dům v Bohdanči u Pardubic a Bauerova vila v Libodřicích u Kolína. Z mnoha Gočárových návrhů pro interiéry vynikají kredenc a vitrína navržené v roce 1912 do vlastního bytu a kompletní zařízení pro pánský pokoj herce Otto Bolešky z roku 1913. Na počátku 20. let Gočár vytvořil několik rondokubistických staveb, z nichž nejznámější je pražská budova Legiobanky.
Po roce 1923, kdy začal Gočár pracovat v Hradci Králové, opouští kubismus a přiklání se nejdříve k purismu a později funkcionalismu.
Eileen Gray
Eileen Gray se narodila roku 1878 v Irsku. Od roku 1898 do roku 1902 studovala výtvarné umění na Slade School v Londýně a v roce. V roce 1900 schlédla Světovou výstavu v Paříži. Do Paříže se přestěhovala hned záhy – v roce 1900. O pár let později se přestala zabývat výtvarným uměním a zaměřila se na výrobu lakových předmětů, s jejichž výrobou se setkala při pobytu v Paříži.
Nábytek Eileen Grayové měl dokonalou povrchovou úpravu a jeho barevnost byla omezena na černou, hnědou a další tmavé odstíny. Na každoroční výstavě Salon umělců-dekoratérů Eileen vystavila poprvé své dílo a tím získala svou první zakázku od sběratele a majitele krejčovského salonu Jacquesa Douceta. Vytvořila pro něj například červený lakový stolek s černými střapci.
Ve dvacátých a třicátých letech Eileen Grayová navrhovala interiéry, v nichž používala neobvyklé a exotické předměty a materiály (pštrosí vejce, pergamen, atd.).
Originální druh nábytku, který dostal jméno Piroga – pohovka zdobená bronzovým lakem a plátkovým stříbrem, utvářená jako kánoe a stojící na šesti masivních nohách. Můžeme ji vidět například v interiéru luxusního bytu Rue de Lota. Do všech svých interiérů taktéž navrhla i koberce s abstraktními vzory. V roce 1922 si Eileen otevřela v Paříži obchod – Galerie Jean Désert. Během provozu galerie se stále více zajímala o kubistické umění a o současnou funkcionalistickou architekturu a design.
Ve dvacátých letech Eileen ve své tvorbě více používala geometrické tvary a uchylovala se k novým materiálům, k nímž patřila například trubková ocel. Použití trubkové oceli a skla můžeme vidět na známém nočním stolku.
Eileen navrhla mimo jiné také slavnou židli Bibendum. Bibendum židle byla poměrně velká. Byla hluboká okolo 84 cm a vysoká 74 cm. Nohy byly vyrobeny z leštěné, nerezové trubky. Celé bimbendum bylo čalouněno měkkou kůží, což zvyšovalo jeho pohodlnost. Designérská tvorba Eileen Grayové vyvrcholila v polovině 30. let. Poté se sice ještě zapojovala do designérského dění, ale už do něj radikálně nezasáhla. Eileen Gray zemřela 31. října 1976 v Paříži.
Jindřich Halabala (1903–1978)
Narodil se v Koryčanech, kde měl otec truhlářství. V duchu rodinné tradice se také vyučil truhlářem a po vyučení vystudoval pražskou Uměleckoprůmyslovou školu. Od roku 1930 pracoval pro Spojené UP závody v Brně jako vedoucí návrhář. Nejprve navrhoval konstrukce trubkového nábytku, později se věnoval i klasickému dřevěnému nábytku, kde vytvořil řadu vynikajících typů sedacího i úložného nábytku, např. obývací soubor Tulipán.
Josef Franz Maria Hoffmann
Josef Hoffmann (Josef František Maria Hoffmann) (15. prosince 1870 Brtnice – 7. května 1956 Vídeň) byl český a rakouský architekt a designér. Navrhoval nábytek, látky, stříbrné a kovové předměty, šperky, sklo a keramiku. Byl důležitou osobností secesního hnutí ve Vídni a zakladatel Wiener Werkstätte. Jeho dílo se vyznačuje čistotou linií a geometrickými formami.
Hoffmann se narodil v Brtnici u Jihlavy, čp. 263. Studoval gymnázium v Jihlavě a po neúspěšném opakování kvarty se učil stavitelství v Brně, Vyšší státní průmyslovou školu v Brně, rok strávil ve Würzburgu ve vojenské projektové kanceláři. Roku 1892 byl přijat na Vídeňskou akademii výtvarných umění, kde studoval pod vedením Karla von Hassenauera, kterého roku 1894 vystřídal Otto Wagner. Za diplomní projekt získal stipendium tzv. Římskou cenu, díky tomu uskutečnil studijní cestu po Itálii, podzim a zimu prožil v Římě, jaro 1896 v jižní Itálii. Studium dokončil v roce 1896. O rok později Josef Hoffmann společně s Otto Wagnerem, Gustavem Klimtem, Josephem Maria Olbrichem a Kolomanem Moserem založili Sdružení výtvarných umělců Rakouska - Secession. V té době byl Hoffmann okouzlen francouzskou a belgickou secesí. Po roce 1900 se ale obrátil směrem k britské tvorbě, která ho zaujala svou jednoduchostí a geometričností. Obdivoval hnutí Arts & Crafts, velmi blízká mu byla tvorba Charlese Rennieho Mackinthoshe. Geometrie byla pro ranou tvorbu Josefa Hoffmanna typická, jeho rané puristické návrhy budov patří k milníkům architektury, takovou stavbou bylo např. Sanatorium Westend v Purkersdorfu u Vídně (1904). Stejně tak byl obdivovatelem středoevropského biedermeieru, který považoval za poslední dobrý styl v Rakousku. Po roce 1906 vytvářel stále dekorativnější návrhy, inspiroval se např. pestrými ornamenty lidových výšivek. Kolem roku 1910 se ve své tvorbě obracel pro inspiraci k formám antické architektury, které přetavoval do zcela nových podob a uplatňoval často v rozporu s jejich původní tektonikou a funkcí.
V roce 1903 společně s designérem Kolomanem Moserem a průmyslníkem Fritzem Waerndorferem založil Wiener Werkstätte (Vídeňské dílny), inspirací jim byly britské dílny produkující užité předměty na nejvyšší estetické i řemeslné úrovni. Z počátku fungovaly čtyři ateliéry. Největší význam měl ateliér zpracovávání kovů, kde vznikaly nejmodernější šperky, nádobí, vázy. Typickým výrobkem byly vázy z čtvercově perforovaného kovového plechu. Dále zde byla knihvazačská dílna, nábytková dílna a zpočátku byl součástí WW i Hoffmannův architektonický ateliér. Tyto dílny fungovaly až do roku 1932. Hoffmann dále spolupracoval s vídeňsko-vsetínskou firmou Jacob & Josef Kohn vyrábějící nábytek z ohýbaného bukového dřeva či českou sklárnou Loetz Witwe, J. Lobmeyr, vytvořil velké množství návrhů čalounů a koberců pro firmu Johann Backhausen & Söhne.
Jako architekt se zabýval především navrhováním rodinných vil. Vždy usiloval o to, aby dům vznikal ne jenom jako stavba, ale harmonicky s ní vytvářel i interiéry, které vybavoval předměty navržené jím samým, kolegy pracujícími ve WW nebo spřátelenými umělci - tomuto komplexnímu přístupu říkáme gesamtkunstwerk. Známá je kolonie na Hohe Warte, která vznikala postupně v době před první světovou válkou. Nejvýznamnější realizací je palác pro Adolfa Stocleta v Bruselu (1905-1911), který byl v roce 2009 zapsán na seznam UNESCO. Josef Hoffmann vytvořil řadu realizací i na území České republiky: dům pro hosty hutí Poldi v Kladně (1902), který financoval ocelový magnát Karl Wittgenstein. Pro rodinu olomouckého bankéře Otto Primavesiho navrhl venkovský dům v Koutech nad Desnou (1913-1914), který patřil k jeho nejzajímavějším realizacím hned vedle paláce Stoclet. Významná byla také úprava vlastního rodného domu v Brtnici u Jihlavy (1907).
Po první světové válce nacházel Hoffmann klienty zejména na českém území: vila pro Sigmunda Berla v Bruntále (1919-1922), vila pro Fritze Grohmanna ve Vrbně pod Pradědem (1920-1921). Zabýval se také tvorbou sociálního bydlení ve Vídni, byl členem skupiny architektů navrhující tzv. Winarskyhof, jeden z největších komplexů sociálního bydlení ve Vídni. Pro Rakousko navrhl řadu výstavních pavilonů pro různé Mezinárodní výstavy.
Po druhé světové válce mu byl rodný dům v Brtnici zabaven, což Josef Hoffmann vnímal velmi bolestně. První připomínka tvorby Josefa Hoffmanna přišla až po roce 1989 výstavou Barokní Hoffmann, kterou v rodném domě v Brtnici uspořádal MAK - Rakouské muzeum užitého a současného umění. Roku 2003 byl dům opraven a od 2004 se zde pořádají stálé akce. Roku 2009 byla otevřena expozice Josef Hoffmann. Inspirace, představující architektovu tvorbu a hlavní motivy, které ho ovlivňovaly. Muzeum Josefa Hoffmanna v Brtnici je společným pracovištěm Moravské galerie v Brně a MAK - Rakouského muzea užitého a současného umění.
Vlastislav Hofman (1884–1964)
Leonardo da Vinci české avantgardy – sice našel nejlepší prostor k uplatnění svých mnoha talentů ve scénografii, výjimečných výsledků však dosáhl také v designu, výtvarném umění a architektuře. Po studiích architektury Hofman v roce 1911 jako první navrhl kubistický nábytek. Zároveň se pustil také do návrhů kubistické keramiky a kovových předmětů pro Artěl.
Jeho vázy, popelníky a kávové soupravy patří spolu s Janákovou krystalickou dózou k nejvýrazněji kubistickým dekorativním předmětům jaké vznikly. Hofmanův soubor nábytku pro sochaře Josefa Mařatku z roku 1912 je svou jemnou hrou zkosených hran a skládané dýhy v rámci až primitivně pojatých celkových tvarů vrcholným dílem českého kubismu v nábytkovém designu. Hofman zůstal kubismu v jeho expresivní podobě věrný až do poloviny 20. let. Svědčí o tom například kovová dóza z naší kolekce reprodukcí, navržená až v roce 1920, nebo soubor nábytku pro vlastní byt, který Hofman navrhl v roce 1923 v raně kubistickém stylu.
Ačkoli jeho grandiozní architektonické plány nenašly cestu k realizaci, zkušenosti nabyté při práci na nich Hofmanovi určitě dobře posloužily, když začal v roce 1919 navrhovat scény pro pražské Národní divadlo. Divadelní pódium poskytlo Hofmanovi prostor k realizaci všech jeho tvůrčích schopností – architekta, návrháře, malíře... Hofman vytvořil pro Národní a Vinohradské divadlo za bezmála 40 let práce přes 300 scén.
Hofmanova díla se nacházejí ve sbírkách mnoha světových muzeí. Největší sbírku jeho prací – architektonické návrhy a design – zakoupil Gettyho Institut v USA. Výstava autorova celoživotního díla proběhla v prosinci 2004 do února 2005 ve výstavních sálech Obecního domu.
Karel Honzík (1900–1966)
Avantgardní architekt, známý svými funkcionalistickými stavbami spolu s K. Havlíčkem (Pensijní dům-dnes Dům odborů aj.). Navrhoval také funkcionalistický kovový nábytek, které většinou vyráběla firma Vanický.
Pavel Janák (1882–1956)
Architekt, urbanista, designér, teoretik a pedagog Pavel Janák studoval mezi lety 1906 a 1908 ve Vídni u Otto Wagnera. První místo dostal v ateliéru Jana Kotěry – otce moderní české architektury. Janák byl vůdčím teoretikem českého kubistického hnutí. V desítkách článků, otištěných většinou v časopise Umělecký měsíčník, rozvíjel svůj pohled na kubismus v architektuře a užitém umění coby zápas ducha s hmotou.
Šikmé plochy a krystalické tvary kubismu viděl jako výraz přítomnosti lidské duchovní síly překonávající formativní síly přírody. Janákova keramika z roku 1911 výrazně ovlivnila tvář českého i evropského Art Deco. Janák v návrzích, které zadávalo do výroby družstvo Artěl, jako jeden z prvních použil na keramice cikcakový dekor, který se stal v následujících několika desetiletích jedním z dekorativních symbolů své doby. Jeho krystalická dóza je symbolem českého kubismu v užitém umění. Kromě keramiky Janák též navrhoval originální nábytek, ze kterého je patrně nejznámější židle s trojúhelníkovým opěradlem zastoupená v naší kolekci reedic.
Po ustavení Československé republiky v roce 1918 se Janák stal předním protagonistou v hledání tzv. národního stylu. Výsledkem jeho a Gočárova snažení byl dekorativní rondokubistický sloh se stylizovanými lidovými motivy. Od poloviny 20. let Janák projektoval nejdříve rodinné domy s fasádami z lícových cihel, později stejně jako většina jeho kolegů přijal funkcionalismus. V roce 1936 převzal po Josipu Plečnikovi pozici hlavního architekta Pražského hradu. Po válce pak pracoval téměř výhradně na rekonstrukcích historických budov. K jeho nejvýznamějším architektonickým projektům patří Hlávkův most v Praze (1909–1912), kubistická rekonstrukce fasády barokního domu v Pelhřimově (1913); z tvorby 20. let pak krematorium v Pardubicích a Palác Adria v Praze.
Janákovy práce v oboru užitého umění lze nalézt ve sbírkách předních světových muzeí od Prahy přes Vídeň až po New York
Hana Kučerová-Záveská (1904–1944)
Vystudovala pražskou Uměleckoprůmyslovou školu jako žačka prof. P. Janáka a K. Štipla. Významná představitelka meziválečné avantgardy architektů zaměřených na racionální bydlení. Navrhovala kuchyňský a zahradní nábytek, například pro podnik Barrandovské terasy.
Pracovala také pro Spojené UP závody a později hlavně pro firmu Hynek Gottwald, pro který navrhovala kovový, ale i dřevěný nábytek, zejména zahradní.
Jules-Émile Leleu (Boulogne-sur-Mer 1883 – 1961 Paris)
Jules Leleu se narodil v Boulogne-sur-Mer, na předměstí Paříže, kde Beaux-Arts studoval dekorativní malbu.
Spolu s bratrem Marcelem se pak věnovali dekorování nábytku a později převzali rodinnou malířskou dílnu od svého otce.
Jules brzy vystavoval svůj nábytek v několika důležitých a vlivných salonech v Paříži. Podílel se na Podzimním salonu v roce 1922 a o dva roky později si otevřel vlastní galerii na AvenueFranklin Roosvelt. V jejich dílně se mimo jiné navrhovaly a vyráběly také koberce, lampy a dokonce vlastní látky.
Po získání uznání za svou tvorbu provozoval Jules v roce 1929 svůj výstavní prostor na Avenue Victor Emmanuel.
Leleu vystavoval roku 1925 na prestižní výstavě Expozition des Arts Decoratifs. U této příležitosti navrhl židle pro Salon Grand Palace a hudební pokoj, oba byly součástí francouzské výstavy velvyslanectví. Tehdy také vystavil kompletní sadu nábytku v jeho vlastním prostoru na Esplanade des Invalides. Vyhrál Velkou cenu výstavy a některá jeho díla byla zakoupena Metropolitním muzeem v New Yorku.
Jeho nábytek byl velmi obdivován nejen pro jeho klasické linie a modernost současně.
Leleu byl často srovnáván s jeho slavnějším současníkem Emile Ruhlmannem a některé jeho práce se zdají být Ruhlmannem inspirovány.
Stejně jako Ruhlmann, Leleu používá vzácné dřeviny, slonovinové vykládání a další luxusní prvky, které byly znakem mnohého Art Deco nábytku. Bohatí klienti chtěli bohatství, a tak se užívání luxusních materiálů stalo jedním z důležitých rysů Art Deco. Leleu měl svůj vlastní osobitý a propracovaný styl – často střízlivý a odrážející tradice francouzského nábytkářství, ale také moderní.
Leleu upřednostňoval použití dřeva v teplých tónech, jako je amboyna, makasar ebenový, ořech a palisandr. Tyto dřeviny používal i na kusy, které byly jinak zdobeny intarziemi nebo kryty žraločí kůží nebo pergamenem, který byl také hodně používán nejlepšími návrháři tohoto období.
Ocenění, které vyhrál, mu přineslo mnoho důležitých klientů včetně prací na zaoceánských parnících Ile de France a slavné a nešťastné Normandie. Další důležitou zakázkou byla jídelna pro Elysejského paláce a později Grand Salon des Ambassadeurs v Ženevě, který byl nazýván Salon Leleu a je ještě za jeho života.
Adolf Loos (1870–1933)
"Ornament je zločin" – tak zní patrně nejcitovanější výrok Adolfa Loose, významného architekta a jednoho z nejhlasitějších bojovníků za jednoduchost a funkčnost v architektuře.
Narozen v Brně v roce 1870, Loos vyrůstal tedy na sklonku existence Rakousko-uherského mocnářství. Vystudoval v Drážďanech a po třech letech na zkušené v USA nejdříve začal pracovat ve atelieru Carla Mayredera v Vídni, aby se v 1897 osamostatnil a vytvořil své první významné dílo – Café Museum ve Vídni.
S přáteli Oskarem Kokoschkou a Ludwigem Wittgensteinem patřil Loos ke skupině volně smýšlejících intelektuálů. Již na přelomu století působil svými radikálními názory rozruch – jeho kritika Wiener Secession byla dobře známa z tisku. Největší debatu ovšem způsobil v roce 1911 svým projektem obchodního domu Goldmann a Salatsch, kterému se kvůli jeho hladké fasádě bez jakýchkoli dekorací přezdívalo "dům bez obočí". Císař obývající sousední Hofburg prý dokonce nechal v místnostech s výhledem na Loosův dům – jak se dříve obchodnímu domu, dnes sídlu banky nyní říká – zatáhnout závěsy, aby se na tu hrůzu nemusel dívat.
Kromě několika dalších veřejných budov ve Vídni Loos také navrhl několik soukromých rezidencí, například Steinerovu či Ruferovu vilu ve Vídni nebo Khunerovu vilu v Kreuzbergu. Uvnitř strohých forem Loosovy architektury se ovšem trochu paradoxně nacházely tradičně zařízené místnosti s perskými koberci, dekorativním nábytkem a luxusními intarzovanými či kamenem obkládanými obklady stěn. Přesně takový je i interiér Müllerovy vily, kterou Loos vytvořil v roce 1930 jako nejdůslednější aplikaci svého Raumplanu – prostorového konceptu založeného na plynulé návaznosti a propojenosti jednotlivých částí lidského obydlí.
Loos málokdy navrhoval nábytek. Při zařizování interiérů raději skládal a upravoval již dříve vytvořené návrhy. Jako typický příklad takového přístupu lze uvést lehátko z naší kolekce reedic, které Loos nechal vyrobit ve Vídni a použil v několika interiérech, ačkoli vzniklo již na konci 19. století v Anglii.
André Lurcat (1894–1970)
Významný francouzský architekt. Navrhoval trubkový nábytek pro firmu Thonet od roku 1930 a jako např. stůl B 330 a jednoduchou židli B 331. V licenci Thonet je pak vyráběly i jiné firmy, např. Mücke-Melder.
Karel E. Ort (1881–1936)
Vyšel z ateliéru arch. J. Kotěry, vystudoval Schule f. Kunst und Gewerbe v Hamburku. Od roku 1920 učil na tkalcovské škole ve Dvoře Králové, odkud přešel jako profesor na Uměleckoprůmyslovou v Brně, kde vedl oddělení interiérového zařízení a nábytku. Jako designér spolupracoval hlavně pro firmu Hynek Gottwald v Brandýse nad Orlicí.
Gilbert Rohde (1894–1944)
Narozený v New Yorku, působil v USA jako přední interiérový architekt. Byl propagátorem moderních materiálů v nábytkové tvorbě, chromové ocele, bakelitu a plexiskla. Některé jeho návrhy realizovaly i evropské firmy.
Ludwig Mies van der Rohe (1886–1969)
Původem ze severního Německa, studoval u arch. Petra Behrense. Zpočátku zastával expresivní formy, v roce 1929 vytvořil německý pavilon na světové výstavě v Barceloně. V jeho duchu pak postavil rok nato vilu Tugendhat v Brně. Byl hostujícím profesorem Bauhausu, kde během svého působení navrhl křeslo „Barcelona“ a spolu s M. Stamem židli „Freischwinger“. V letech 1930 až 1933 se stal po nuceném odchodu W. Gropia ředitelem Bauhausu. V roce 1935 emigroval před nacisty do Spojených Států.
Mart Stam (Martinus Adrianus Stam) 1899–1986
Nizozemský architekt, vystudoval Výtvarnou akademii v Amsterodamu. Od počátku Bauhaus působil zde jako hostující profesor. Zabýval se mj. vývojem samonosných konstrukcí nábytku z ohýbaných trubek. První typ, ještě z plynových trubek vytvořil již v roce 1924, 1926 vynalezl židli „cantilever“, jejíž licenci získala firma DESTA v Berlíně. Po soudním sporu s firmou Thonet, která vyráběla tuto židli podle návrhu Marcela Breuera bylo autorství židle přiznáno Stamovi. V roce 1932 navrhl první stohovatelné židle. Později se stal ředitelem Akademie užitého umění v Amsterodamu.
Jan Vaněk (1891–1962)
Byl zakladatelem Spojených UP závodů v Brně. V roce 1925 odešel a založil vlastní firmu S.B.S (Standardní bytová společnost). Po jejím zániku v roce 1932 působil v Praze jako publicista, designér a provozoval dílny pro výrobu interiérových a zahradních prvků včetně textilu.
Petr Vichr
Založil na počátku 20. století firmu na kovové nádobí a lisovnu. V roce 1913 přesídlil část firmy do Lysé nad Labem. V roce 1928 začal vyrábět kuchyňský nábytek, zejména pro malé byty v duchu tehdejších názorů K. Honzíka a dalších funkcionalistických architektů. Design svých výrobků si navrhoval sám. Jeho pokračovatelem byl syn P. Vichr.
Ladislav Žák (1900–1973)
Vystudoval pražskou Uměleckoprůmyslovou školu, kde byl žákem prof. Josefa Gočára. Po roce 1928 se zabýval návrhy trubkového nábytku a také otázkami racionálních lidových bytů. Své názory publikoval např. v časopise Žijeme 1931 a 1932. Své nábytkové návrhy, zejména sedacího nábytku a psacích stolů realizoval ve spolupráci s firmami UP závody v Brně a také firmou H. Gottwald.
Starožitný nábytek, Antik, Starožitnosti, Antiques, Art deco, Artdeco furniture, Biedermeier, Restaurování nábytku, Retro nábytek, Funkcionalismus, Halabala, Čalounická dílna, Potahové látky, Čalounění auto veteránů, 20. léta, 30. léta, 40. léta, 50.léta, 60. léta